Co je varhanoakord ?
Je to jednak hudební nástroj, zároveň ale i choroba a cizopasná rostlina. Jakožto hudební nástroj se bezpochyby nejvíce podobá varha-nám, nejbližším onemocněním je určitě rakovina a nejbližší rostlinou svlačec.

 

Varhanoakord a místo výskytu
Varhanoakord se vyskytuje na různých místech: lze se s ním setkat jak v severních částech Evropy, tak i v polopouštních regionech Jižní Afri-ky. Nutno ale podotknout, že se varhanoakord množí nejlépe v obydle-ných oblastech, aby mohl v místě svého výskytu cizopasit a aby pokud možno nežil opuštěně.

 

Růst varhanoakordu
Je-li budova málo obydlená, může varhanoakord růst, nejprve pomalu, poté čím dál tím rychleji, někdy může za noc vyvinout až desítku nových píšťal. Pokud varhanoakord dospěje až do tohoto stádia, je třeba dům zbořit. Pokud je varhanoakord ponechán svému přirozenému růstu, může žít až 400 let s tím, že v posledních 100 letech již není příliš aktivní.

 

Repertoár varhanoakordu
Existují dva druhy: mírně upravená místní hudba: burgundské zpěvy, místní náboženské zpěvy. Varhanoakord je přehrává vždy ve stejnou stanovenou hodinu s malým množstvím obměn. Dokonce bylo zjištěno, že u starších varhanoakordů se začíná objevovat improvizace.
Varhanoakord má navíc svůj vlastní repertoár, který nemá nic společného s jeho okolím a který představuje jeho jakýsi podpis, jeho vlastní identitu. A právě to se asi nejhůře popisuje, ničemu se to totiž příliš nepodobá.
Jakýkoli repertoár však varhanoakord přehrává se strojovou přesností v závislosti na čase, klimatu či ročním období. Pokud by varhanoakord nebyl tak agresivním a destruktivním nástrojem, mohl by být skvělým barometrem, teploměrem a kalendářem.


Zápory varhanoakordu.
Těch je celá řada. Varhanoakord především ve fázi zrodu neobjevíte, je totiž veliký jako zrnko schované ve škvíře v podlaze, v prasklině zdi, za dvojí příčkou, a to už ani nemluvíme o půdách. A pak již je příliš pozdě na to, abychom se ho zbavili, roste totiž ve stěnách a v podlahách a jeho zničení s sebou nese zboření celého domu. V posledních růstových fázích varhanoakordu se až doposud jako nejlepší přítel člověka projevil oheň.
Navíc je tu lhostejnost varhanoakordu vůči lidskému rytmu: nic mu nezabrání k zanotování rázného pochodu v brzkých ranních hodinách, a to po celý rok (nebo alespoň po celou zimu). Ale i šíře repertoáru a četnost jeho přehrávání v průběhu let neustále narůstá. Právě díky jemnosti jeho tónů (jen zpočátku! než se dovyvinou krumhorny, fagoty a trubky!), jeho relativní vzácnosti a jeho neslušnosti se mnoho lidí nechalo varhanoakordem zlákat.
Varhanoakord také nesnáší hluk: dospělý jedinec může začít dělat nesnesitelný rámus za účelem vypuzení případného vetřelce, který by si snad usmyslel, že bude vrtat díry do zdi, především pak pokud se v této zdi nachází jedna z píšťal, nebo ještě hůře v případě, že by se takovýto jedinec dokonce rozhodl, že on sám bude vyluzovat nějakou hudbu.

 

Zánik varhanoakordu
V poslední fázi života varhanoakord pohlcuje veškerý nábytek a vše, co mu může posloužit pro jeho další rozpínání a vývoj dalších píšťal či měchů. Kusy použité na měchy jsou navíc člověkem již dále nepoužitelné: kromě neustále proudícího větru se z obrovských propojených píšťal, které z domu dělají jeden velký ementál, neustále line hnilobný zápach výkalů. Zhroucení budovy je samozřejmě jednou z možností, není však příliš pravděpodobná, varhanoakord totiž lépe než kdokoli jiný ovládá mechanické souvztažnosti, které zajišťují statiku domu.
Ve svém nejrozvinutějším stádiu zabral varhanoakord v jižní Itálii celou vesnici. Obyvatelé postupně svá obydlí opouštěli a uchylovali se do místního kostela, což je jediná stavba, do které se varhanoakord nikdy neodváží.